V jedné známé pohádce se král ve svízelné situaci ptal svých rádců: „Moudří rádcové, co mám dělat? Teď je každá rada drahá.“ Jenže rádcové nebyli moudrými, ale zištnými, a nikdy svému králi neradili moudře ve prospěch země, ale vždy jen ve prospěch svůj. Proč tedy král naslouchal těmto rádcům? Proč je živil na svém dvoře, když nepřinášeli nejen jemu, ale celému království užitek? Snad každé dítě se při této pohádce ptá, jak je možné, že ten král toto vše neviděl. Jenže kdyby král chtěl vidět, vše by prohlédl, ale on nechtěl vidět. Chtěl mít co nejméně starostí, nezaobírat se věcmi příliš, jeho naivní důvěra v nečestné rádce snímala z něho zodpovědnost, kterou ve svém postavení měl.
Tohoto krále v pohádce nechápeme, usmíváme se nad jeho naivitou, ale ve svém životě sami odmítáme plnou zodpovědnost za své skutky. Když si nevíme rady, chceme hned od někoho poradit, neboť chceme mít své trápení vyřešené hned a nesnažíme se na dané prožívání nahlížet z více stran, více do hloubky.
Když se domníváme, že nám někdo neprávem ubližuje, hned se nás to dotýká, místo abychom hledali, proč se tak děje, zda také nemáme na tom nějaký podíl viny, byť by byl nevědomý. Nesnažíme se naslouchat svému nitru a nesnažíme se vcítit do druhého člověka. Vidíme jen jeho chyby, vidíme jen to špatné ve vztahu k nám. Nedokážeme si v tu chvíli udržet potřebný vnitřní klid a hned vzkypíme hněvem, který nás tak vede ke zkratkovitému jednání. A tak pohlížíme na bližního černými brýlemi.
Potkala jsem nedávno jednu ženu, která se mne ptala na radu, co dělat, když je jí pravděpodobně její muž nevěrný. Ptala se takto snad každého, kartářky, přítelkyň a všechny tyto ženy jí říkaly, ať jej opustí. Nebyly to zrovna moudré rady, neboť do svazku druhých lidí by neměl nikdo z nás hovořit. Nic není jednostranné a každé rozhodování musí člověk učinit sám za sebe, musí být o něm přesvědčen. Měl by tedy hledat všechny nitky a vlákna dané situace, aby dokázal nahlédnout, kde je chyba. Stačilo jen chvíli tuto ženu poslouchat, jaká volí slova, když hovoří, když si stěžuje, že je na ni muž hrubý. Ale žena sama vnáší do rodiny atmosféru a záření, na které se muž i děti napojí, a v tomto prostředí pak všichni společně žijí. Pokud tedy ona sama nedokázala hovořit ušlechtile, dobrosrdečně a láskyplně, nemohl být její muž na ni vlídnější, neboť mu to ona sama nedovolovala. Radu jsem jí tenkrát nedala. Odpověď na její otázku by jí nepomohla.
Hovořily jsme spolu o kráse ženství, o schopnostech a darech ženy, které dostala do vínku a měla by je rozvíjet. To ostatní již bylo na ní samotné, jak se svým osudem naloží.
Je tedy smyslem pravé moudrosti na každou otázku dát odpověď? A co když se ještě ke všemu ten druhý, kterému bychom chtěli poradit, ani neptá? Je moudré za každou cenu svěřit takovému člověku svou „moudrou radu“?
Co je to vlastně moudrá rada? Toužíme-li opravdově druhým lidem pomoci, nebudeme jim ihned odpovídat na jejich otázky, nebudeme jim hned říkat, co dělají špatně, jaké jsou jejich slabosti či nesprávnosti. Největší pomoc a moudrá rada spočívá nejprve ve správném naslouchání druhému člověku, vcítění se do jeho duše, pochopení jeho jednání, a pak teprve budeme schopni přijmout v inspiraci, zda a hlavně co druhému člověku povědět. Mnohdy jen stačí vyslechnout a být účasten trápení druhého. V myšlenkách pak můžeme poslat k tomuto člověku radu, či tichou podporu, aby řešení dokázal nalézt sám.
Je přirozené, že každý vždy vidíme mnohem zřetelněji chyby u druhých, a tak bychom jim rádi poradili. Nikdy však nemůžeme dohlédnout na všechna vlákna, která se s daným člověkem pojí, a proto nemusíme správně porozumět jeho chování. A tak dokážeme být k druhým i velmi kritičtí. Ale běda, když takto chce radit někdo nám, když máme pocit, že nás kritizuje. To se nám většinou nelíbí, zvláště když jsme se na žádnou radu neptali. Vždyť ten člověk přece neví, co vše je zatím. Proč tedy děláme druhým to, co sami nechceme, aby druzí činili nám? Zkusme být raději kritičtější k sobě a vůči druhým chápavými.
Stejně tak, jako my sami chceme konat vše podle svého vlastního přesvědčení, tak nechejme tuto svobodu i druhým. Snažme se více vidět sami sebe a hledat v hloubce svého nitra moudrou radu pro sebe. Je to samozřejmě namáhavější, ale budeme tak více vládnout svému životu.
Kdo chce opravdově pomáhat druhým lidem, nebude jim za každou cenu chtít povědět vše, co ví, nebude předvádět svou moudrost, ale jeho tichá, neviditelná touha přivede po vláknech myšlenek opravdovou pomoc k potřebnému člověku. Mnohdy stačí tak málo, třeba jen úsměv a naše vlídnost. Nejde přece o to, že my jsme ti, co pomohli, ale že bylo pomoženo z jakékoliv strany. Pokud budeme mít člověku dát radu, přijdou nám v inspiraci ta pravá slova. Pokud slova nepřijdou, není možné vynucovat si jakoukoliv radu v rozumu, neboť rozum nedokáže nikdy zachytit všechna vlákna tak, aby jeho rada byla tou nejryzejší. Vždyť většinou potřebuje každý z nás prožít do morku kostí to, co není rozum schopen pochopit, aby tak mohl změnit směr své cesty dle svého vlastního přesvědčení.
Až se tedy naučíme naslouchat lidským duším, dáme stranou sami sebe, pak budeme schopni být oporou svým bližním.
Pokud při tom všem budeme chápat správně života běh, jeho smysl, jeho zákonitosti, které neomylně ve Stvoření platí a působí, pak bude mít i naše moudrá rada, ať vyslovená či tichá, tu největší jistotu, a tím pomoc.
