Vaše řeč budiž ano a ne

Vaše řeč budiž ano a ne

posted in: Úvahy | 0

Kladu si otázku, zda umíme mezi sebou vést dialog, zda umíme jeden druhému naslouchat a tím navazovat na slova slyšená ve věcném zkoumání podstaty věci, o které svůj dialog chceme vést.

Když se zaposloucháte do debat, které jsou vedeny všude v médiích, máte pocit, že si lidé nechtějí naslouchat a jen se chtějí vzájemně ubíjet svými argumenty, aby tak dosáhli vítězství.

Dialog však není soutěž o tom, kdo má pravdu, kdo vyhraje, ale měl by vést účastníky k prohloubení a uchopení daného tématu z co nejširšího možného úhlu pohledu, který umožňuje vícero různě nahlížejících lidí. Je to pak vzájemné obohacení se o pohled, jenž není vlastní mně, ale tomu druhému, a já naopak mohu přinášet pohledy dané mé povaze, vědomostem a zkušenostem.

Dnes se také v médiích tyto hovory nazývají debatami a ne dialogem. Možná by k tomuto stylu více náleželo prostředí tržiště, kde jeden překřikuje druhého ve snaze přilákat co nejvíce lidí na své zboží k prodeji. A když se někdy některý ze zúčastněných snaží vyjádřit v klidu svou myšlenku, je ihned atakován tím, kdo debatu vede, aby okamžitě odpověděl na jím položenou otázku. Jedna otázka tak stíhá druhou, aniž by dotyčný vůbec stačil dokončit předchozí myšlenku, a je tlačen k tomu, aby odpovídal na otázku, jaký má názor na toto – ano či ne, a za chvíli zase na ono – ano či ne? Pokud chce člověk alespoň trochu zodpovědněji odpovědět, následuje hned další atak: Odpovězte mi prosím, zda ano, či ne. A pak už se oba jen překřikují – jeden chce dopovědět první myšlenku a druhý se dožaduje nové a nové odpovědi.

Marné je úsilí odpovídajícího snažit se vysvětlit, že není možné takto odpovědět jednoznačně. A již je znovu atakován. „To na to nemáte svůj názor?“

Ano, dnešní společnost ve své povrchnosti chce znát vždy názor každého na danou věc. Pokud o daném tématu člověk nemá všechny dostupné informace, chybí mu osobní prožití, nemůže přece nikdy zodpovědně říci svůj pohled na věc, pokud chce, aby si mohl za svým slovem stát s vlastním přesvědčením. Jenže to je právě ten problém. Nikdo z nás přece nemůže být u všeho a nemůže tedy také znát vše, a proto se většina lidí, aby v uvažování rozumu nevypadala nevzdělaně, snaží na danou otázku nějak odpovědět. Proto také chtějí znát, jak se k té dané věci vyjadřuje osoba, která má jejich důvěru. Ale mohou si být jisti, že kdyby oni sami byli v přímém prožívání, ale nejen z jedné strany, ale i z druhé, třetí, čtvrté, viděli by pak věc stejně tak, jako ten, jehož názor bez zkoumání přejímají?

Háček je v tom, že si prostě rozum nechce připustit, že něco neví, a nechce na rovinu říci: na to vám nemohu odpovědět, neboť nemám dostatek informací, abych s plnou zodpovědností mohl říci, že to vím. Člověk totiž může říci, že něco ví, jen když byl sám u toho, když má zprávu tak zvaně z první ruky, a to ještě vidí danou věc jen ze svého úhlu pohledu, jen z jedné strany.

Proč tedy chceme dnes tak vše hodnotit, mít na vše odpověď – ano či ne, vždyť nic není tak jednostranné, ba dokonce i my sami se vyvíjíme, a to, co jsme před nějakou dobou viděli ve vlastním prožití, ve stavu své momentální zralosti jako jasné slunce na nebi, můžeme po jisté době, s posunem svých dalších prožití a své vlastní zralosti, vidět již mnohem členitější a barvitější, než se jevilo dříve. To je přirozený vývoj člověka.

A jsme zase u toho. Rozum prostě nechce připustit, že by se mohl mýlit, že svůj dřívější, urputně zastávaný názor by měl najednou změnit.

Co s tím?

Zkusme pochopit slova, která byla Ježíšem vyslovena: „Vaše řeč budiž ano a ne, co nad to jest od zlého.“

Neznamená to způsob kladení otázek, aby naše odpověď na ně byla ano nebo ne. Znamená to, hovořme jen to, o čem jsme opravdu přesvědčeni ve svém momentálním stavu duchovní zralosti a chápání věcí. Mluvme jen o tom, co jsme předtím několikráte ve svých myšlenkách vážili do té největší hloubky.

Pak budeme všichni hovořit mnohem méně slov a budeme také schopni druhým naslouchat, co oni hovoří k nám. Nesnažme se ve svých hovorech bojovat s druhými lidmi o vítězství naší pravdy, ale stavme svými slovy cestu k cíli, o nějž se společně snažíme, neboť prázdná debata bez tohoto cíle je zbytečná energie, která by mohla být využita k mnohem důležitějším a hlavně užitečnějším, smysluplnějším myšlenkám, jež pak uchopeny a doplněny ze všech úhlů zúčastněných mohly by vést konečně společnost ke zdravé spolupráci.

Zkoušet to můžeme ihned ve svých vztazích. Bez emocí a věcně zkoumat daný problém, dané téma, momentální situaci. Vidět vše z nadhledu pro cíl samotný, a ne pro svou pravdu. Když toto dokážeme vidět i ve svých rozhovorech v nejužších vztazích, pak ustanou zcela zbytečné hádky mezi lidmi v rodině a následně v celé společnosti.

Začít by s tím měla hlavně žena, která je vybavena velkou jemností citů. Tyto však žel, v dnešní době jsou zcela udušeny emocemi, jež ženy obklopují. Je tedy těžké se ubránit ataku svých vlastních emocí, které si stále hýčkáme a necháváme se jimi obklopovat, když vše prožíváme v přecitlivělosti vůči sobě samým. Tato přecitlivělost pramení z toho, že se nedokážeme povznést nad svou osobu a vše vidíme jako útok proti sobě, místo abychom se snažily své emoce uklidnit a nechaly tak prostor vlastnímu jemnému cítění, které pramení z ducha a pomáhá nám rozlišovat pravé od nepravého, čisté od nečistého.

Dokážeme-li tento krok v sobě učinit, pak i tok našich slov se zjemní a zklidní, neboť budeme muset nejprve vše ve svých myšlenkách zvážit citem a pak teprve vyslovit.

Žena přece touží po klidu a harmonii. Nemůže se ho však dožadovat křikem a argumenty, musí jej sama nastolovat.

Pokud toto žena dokáže, pak vytvoří atmosféru domova, ze kterého budou vycházet muži citově daleko pevnější a budou tak schopni mezi sebou vést dialog a ne bouřlivou debatu na tržišti.

Nechtějme se tedy vyjadřovat úplně ke všemu, ale pokud chceme nějakou situaci pochopit, pak ji nejprve zkoumejme věcně, bez emocí. A pokud se někoho na něco ptáme, tak jej také nechme dokončit odpověď, abychom se opravdu mohli dozvědět, jak danou věc vidí. Pokud to nedokážeme, dáváme tím vlastně najevo, že naše otázka byla povrchní a odpověď nás ani nezajímá. Nebojme se vidět i očima druhých, neboť je to obohacující a rozšiřující naše vlastní obzory. Nemysleme si, že tu jasnou pravdu máme ve svých rukách my. My můžeme mít jen své vlastní prožití a své vlastní uchopení, a pokud si je nechceme nechat od druhých brát, neberme jim jejich vlastní poznání, které právě prožívají.

Pak také budeme schopni hovořit s druhými lidmi s úctou a nebudeme chtít stále s někým bojovat. Z boje nikdy nemůže vyrůst čisté a dobré dílo. Jde-li nám o dobré a čisté dílo, musíme umět být tvůrčími dětmi na vinici Páně.

FacebookTwitterGoogle+